Byla jednou jedna… – tak zněl název koncertní série Podkrkonošského symfonického orchestru, která se na přelomu dubna a května představila hned ve čtyřech zcela vyprodaných večerech (v Libereci, Vrchlabí, Turnově a Semilech). Program s pohádkovým leitmotivem se ukázal jako mimořádně šťastná dramaturgická volba a potvrdil, že tento orchestr má cit nejen pro velký symfonický repertoár, ale i pro komunikaci s širokým publikem napříč generacemi.
Pod taktovkou Martina Hyblera zazněla dramaturgicky pestrá mozaika skladeb, která přirozeně propojovala klasickou orchestrální tradici s filmovou českou hudbou a současnou tvorbou.
Večerem s lehkostí a šarmem provedla herečka Karolína Baranová, držitelka Ceny Thálie, jejíž vypravěčský projev dodal koncertům další, velmi důležitý rozměr a pomohl publiku rychle vstoupit do jednotlivých pohádkových světů.
Úvod večera nabídl pohádkovou imaginaci, kterou zahájila současná tvorba – úvodní část z baletu Alenka v říši divů skladatele Jana Ryant Dřízala. Tento moderní vstup do světa fantazie plynule otevřel prostor dalším hudebním obrazům, od sugestivního vyprávění Šeherezády Nikolaje Rimskij-Korsakova, kde se v sólových partech představily houslistka Magdalena Čapková a violoncellistka Dorotka Košťálová, studentka prvního ročníku Hudebního gymnázia v Praze. Obě sólistky zaujaly citlivým frázováním a intonační čistotou. Následovalo lyrické Adagio z baletu Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského, jehož úvodní harfové sólo suverénně a výrazově přesně přednesla harfistka Karolína Matysová, studentka druhého ročníku Pražské konzervatoře. Orchestr zde předvedl kultivovaný zvuk, smysl pro barvu i výrazovou plasticitu, která je pro pohádkový svět klíčová. Zajímavým kontrastem pak byla temnější poloha programu – orchestrální etuda Karkulka a vlk Sergeje Prokofjeva, která pohádkový motiv posunula do dramatičtější roviny. Právě v těchto pasážích se naplno ukázala stylová flexibilita orchestru a jeho schopnost rychle měnit výraz od temnější dramatické polohy k jemné lyrice. Podkrkonošský symfonický orchestr zde působil soustředěně a sebevědomě, s jasně vedenými frázemi a citem pro charakter a dynamiku jednotlivých skladeb, přičemž bylo zároveň patrné, že jde o těleso fungující na pomezí amatérské a profesionální úrovně, pohybující se v náročném repertoáru na hranici svých technických možností. Právě tato upřímnost a nasazení však publikum oslovily a setkaly se s velmi vřelým přijetím, korunovaným srdečným potleskem.
První polovinu koncertů uzavřela moderátorka večera Karolína Baranová, která překvapila publikum zpěvem titulní melodie Malé mořské víly Zdeňka Lišky. Tento poetický moment přinesl ztišení i nostalgii a přirozeně podpořil mluvené slovo hudbou, čímž elegantně završil první část programu a zároveň připravil půdu pro další hudební vyprávění druhé poloviny večera.
Po pauze se v druhé půli do popředí dostala filmová hudba, která se ukázala jako mimořádně silná a publikem velmi vděčně přijatá součást večera. Suita z pohádky Tři oříšky pro Popelku skladatele Karla Svobody v aranžmá Martina Hyblera potvrdila, že kvalitně a s citem zpracovaná filmová „klasika“ může v symfonickém kontextu působit plnohodnotně, přirozeně a s výrazným emocionálním účinkem. Orchestr zde rozehrál všem známé melodie se skromnou noblesou a jemnou nostalgií.
Velmi přesvědčivě vyzněla i hudba Jana Hammera ze snímku Šíleně smutná princezna, která do programu vnesla lehkost, hravost i ironický humor. V publiku nadšeně přijatým momentem byla třetí část Kujme pikle, v níž se překvapivě zapojila celá smyčcová sekce orchestru, která povstala a energicky s chutí zazpívala tuto známou píseň. Tento nečekaně hravý vstup ještě více podtrhl celkově uvolněnou atmosféru večera i jeho žánrovou otevřenost. V závěru tohoto bloku, ale i celého večera se pak znovu ukázala Karolína Baranová jako mimořádně šťastná volba. V roli zpěvačky s přirozeným feelingem, nadhledem a hereckou lehkostí interpretovala titulní píseň Slza z tváře padá, čímž večeru dodala emotivní tečku, která v publiku rezonovala ještě dlouho po doznění posledního tónu. Tento moment jasně potvrdil, že propojení symfonické tradice s filmovou hudbou není pouhým efektním gestem, ale promyšlenou a smysluplnou dramaturgickou cestou, která dokáže oslovit jak pravidelné návštěvníky koncertních sálů, tak i publikum, které ke klasické hudbě přichází poprvé.
Nejvýraznějším a nečekaným momentem celého večera se však – po bouřlivém standing ovation – překvapivě stal přídavek, speciálně pro koncerty PSO vytvořená suita z večerníčku Pat a Mat v autorské úpravě Martina Hyblera. Nešlo pouze o hudební číslo, ale o promyšlený scénický gag, v němž se “sólisté” Pat a Mat snažili za doprovodu orchestru rozdělit dřevěné poleno na dvě půlky nejrůznějšími „kutilskými“ postupy – pilou, velkými nůžkami, kladivem i vrtačkou – aby nakonec dřevěné polínko jednoduše přelomili. Na závěr, za zvuků rytmu ragtime, si svůj nepořádek s typickou nešikovnou důsledností uklidily pomocí vysavače. Role legendárních kutilů s velkou dávkou nadsázky a hereckého talentu ztvárnili pečlivě maskovaní hudebníci z bicí sekce orchestru. Tento moment vyvolal spontánní smích i bouřlivý potlesk během produkce a ukázal, že orchestr se nebojí humoru ani lehké divadelnosti – a přitom si zachovává profesionální úroveň. Závěrečnou “hořko-sladkou” tečku celého večera obstarala moderní techno úprava části Na královském bále z Tří oříšků pro Popelku, kterou připravil Petr Holubička, jenž si svou aranž užíval při hře na theremin a moderátorka večera si odběhla za bicí nástroje.
Podkrkonošský symfonický orchestr tímto projektem opět potvrdil svou dlouhodobou misi: přinášet velké symfonické programy i mimo hlavní kulturní centra a zároveň hledat nové cesty, jak klasickou hudbu přibližovat dnešnímu náročnému publiku. Série čtyř koncertů s názvem Byla jednou jedna… byla nejen dramaturgicky nápaditá, ale především živá, hravá a ve veřejném prostoru koncertního sálu autenticky sdílená – a právě proto slavila tak výrazný úspěch.
Více na webových stránkách Podkrkonošského symfonického orchestru.
